TAJEMSTVÍ BRUNŠOVSKÉHO CHUDOBINCE
Když vstoupíte do světa, kde žije Hana Purkrábková a Karel Pauzer, dýchne na vás zvláštní atmosféra. Čas tu najednou zpomalí a ruch okolního světa sem nedoléhá. Svět sám pro sebe je však skrytý jinde – na půdě rozlehlého ateliéru, kde se ocitnete ve společnosti záživných jedlíků a letargických žen nesourodě doplněných o podivné výtvory z říše zvířat a rostlin. Paní domu nás pozve na kávu, kterou připravuje se zvláštní obřadností, a výsledek je neuvěřitelně lahodný. Jediným zklamáním je, že jsme nezastihli doma pana Pauzera, a tak si povídáme se sochařkou HANOU PURKRÁBKOVOU.
Jaké byly prvopočátky vaší tvorby a od kdy pracujete s hlínou?
Snad úplně od malička. Bydleli jsme ve státních nádražních domech v Táboře, což bylo pět baráků, kde bydleli samí železničáři. A když se někde vymazávala kamna, tak tam navezli jíl a já jsem si s tím začala hrát. A jednou mi někdo řekl, to jsem byla ještě malá, že bych mohla jít do Bechyně na keramickou školu, a tak jsem s tím už tak nějak počítala. Takže jsem se k tomu dostala docela přirozeně.
Pokládáte se víc za sochařku nebo keramičku?
Já jsem takový kočkopes. Dřív jsem dělala hodně keramiku, ale vždycky jsem spíš tíhla k tomu, abych dělala své panáky. A protože čas letí a sil ubývá, tak už keramiku nedělám a dělám jen své panáky.
Váš manžel je také sochař. Konzultujete spolu to, na čem právě pracujete?
Nekonzultujeme. Když člověk udělá věc, která je eventuelně dobrá, tak to musí pramenit z nějakého prožitku. Člověk to neudělá naráz. To je rozdíl mezi sochařstvím a keramikou. Když dělám keramiku, vezmu hlínu, plácnu a šup – je hotovo. Kdežto sochařina je proces. Nejdřív si uložím nějaký nápad v hlavě a pak když začnu pracovat, tak to najednou vyvstává. Nedokážu to popsat.
Co pokládáte za svůj největší úspěch v kariéře?
V roce 1986 jsem v Qualdu Tadinu v Itálii dostala cenu na keramické soutěži. Dověděla jsem se to 1. srpna a 8. srpna jsem ji měla převzít. Ale v době devizových příslibů to bylo nemožné.
Jaký byl život umělců v době socialistického realismu?
Pracovala jsem na poloviční úvazek u Davidů ve Štěchovicích. 14 dní jsem dělala keramiku a to byl můj způsob obživy a 14 dní pro sebe a vždycky jsem říkala, že zachraňuji čest nás dvou, protože Pauzer byl od začátku na volné noze. V době normalizace začaly registrace. Kdo chtěl mít svobodné povolání, musel být registrován ve Fondu výtvarných umělců. Kdo nebyl zaregistrován, nedostával zakázky. A protože Karel v roce 1968 hodně vystavoval ve Špálově galerii u Jindřicha Chalupeckého (významný český teoretik, umění, který se za normalizace ocitl na černé listině – pozn. red.), tak registraci nedostal. V 70. letech začal tedy restaurovat barokní sochy na severu Čech v těžební oblasti, kde se nacházelo velké množství cenných soch, které se opravovaly a nově umísťovaly.
Měli jste vůbec chuť v této době něco tvořit?
Když má člověk chuť něco dělat, tak to dělá, pokud jeho práce není vázaná na nějakou technologii. Stačila hlína, tužka a papír. Ale nebylo jednoduché vyjít ani s obyčejnými lidmi. Nebylo běžné pracovat na volné noze, proto nás mnozí považovali za flákače.
Na Salónu Medník jste vystavovala pokaždé, zatímco pan Pauzer nikdy. Proč?
Karel říká, že nechce nikoho děsit.
Jaké má reakce na svoje sochy?
Různé. Často se stane, že poprvé se lidi zaleknou, ale pak přijdou znova a shledají v tom něco, co tam opravdu je.
Vaše plastiky vypovídají mnohé o vás samotných. Plastiky pana Pauzera na mě působí tak, že pod drsnou skořápkou ukrývají křehkou a zranitelnou duši. Platilo by totéž o panu Pauzerovi?
Tváří se, že není zranitelný, ale je. Asi to tak možná je. Ještě že nás neslyší.
Jaké bývají reakce na vaše dílo? Předpokládám, že spíš úsměvné.
(Nesouhlasí). Reakce jsou opravdu různé. Když jsem měla první samostatnou výstavu v muzeu v Bechyni, četla jsem si pak zápisy: „A tohle děláte za dělnické peníze?“ Někdo byl zhnusený. Ale byly i potěšitelné reakce. Lidé mají svou určitou představu, jak má co vypadat a co je krásné. A když jim někdo tu představu naruší, tak to hůř přijímají.
Pokud by vaše sochy měly reálný předobraz, myslíte, že by lidé byli rádi, že jste je takto zobrazila?
Asi ne. Tyhle paní ne (ukazuje na své dvě sochy, kterým chybí optimistický výraz). Jednou jsem čekala na Pauzera, když byl na operaci s očima, a tyhle paní taky na někoho čekaly. Ale podívejte se někdy na babky, až budou někde sedět a civět, jak se tváří…
Když moje babička přišla na Salón Medník, tak pozdravila nějaké lidi. A když k nim přišla blíž, tak zjistila, že jsou to vaše sochy. Míváte někdy pocit, že ožívají? Rozmlouváte s nimi?
To je od babičky milé. Já si s nimi povídám už v průběhu té práce, jak je tak různě šťouchám a přištipuju a boxuju. A přiznám se, že je dost nerada prodávám, i když abych mohla dál tvořit, potřebuju na to prostředky. Nerada se s nimi ale loučím.
Pocházíte z Tábora. Jak dlouho žijete na Brunšově?
Od roku 1961, kdy jsme dokončili UMPRUM. Nastoupila jsem k Davidovým ve Štěchovicích, abych se naučila točit na kruhu, což jsem z bechyňské keramické školy kupodivu neuměla. Na panu Davidovi bylo úžasné, že to, co uměl, si nenechával pro sebe.
Komu patřil dům, než jste se sem nastěhovali?
V tomto domě se narodila Karlova maminka a my jsme neměli kam jít, proto jsme se tu usadili. Byl tu jeden malý volný pokojík, kde jsem začala bydlet sama, protože Karel musel jít hned po škole na dva roky na vojnu. Ale přede mnou tam bydlel jistý pan Žemlička, který byl zavřený, protože neplatil alimenty. A když si to odpracoval, tak se sem zase vrátil. Ale naštěstí se pak přestěhoval do jiného bytu na Šlemíně.
Budova, ve které máte dnes ateliér, také patřila k domu?
Náš dům byl původně statek, ke kterému patřily velké pozemky. Karlův dědeček prodal jednu budovu koncem 19. století obci, která v ní zřídila chudobinec. Když jsme sem přišli, využíval to Svazarm. Snili jsme o tom, že by tam byl krásný ateliér. Pak jsme se dověděli, že se to prodává a někdo to chce koupit na rekreaci. Tak jsme na poslední chvíli o chudobinec zažádali a vyšlo to. Karel to pak s kamarády přestavěl a dodnes si toho vážíme.
Jaký byl Brunšov v té době?
Když jsem se sem nastěhovala, na stráni na Ovčičkách se pásly kozy. Všechny stráně byly holé, spasené a břehy byly vysekané, protože každý chodil na trávu králíkům. Vzpomínám na pana Šplíchala, který už byl starý a nemocný, a přesto vzal kosu a všechno krásně vysekal. Když jsem tu byla první rok a přišel podzim, tak se Pauzerovi vrátili zpátky do Prahy, Karel byl na vojně a já jsem tu osaměla s panem Žemličkou. Tak jsem chodila ke Šplíchalům do hospody a bylo to, jako když přijdete k někomu do kuchyně, a bylo to moc milé. Měli kamrlík na spaní a jinak žili v lokále.
Jak vzpomínáte na povodně v roce 2002? Zatopila dům voda?
Voda zaplavila jenom zahradu. Bydlela tu s námi ještě dcera s malými dětmi a vůbec jsme nevěděli, kam půjdeme, ale nechtělo se nám odjet do Prahy a být daleko. A potkali jsme paní Horovou a ona říká: „Proč už nejste u nás?“ Tak se nás ujali Horovi, jen pro kočky nebylo místo, tak zůstaly nahoře v chudobinci. Všude tu bylo takové ticho, jak tu nebyli žádní lidé, jenom řvala ta řeka a bylo to takové neuvěřitelné. Pak jsem si říkala, že jsme si to měli vyfotit, ale my jsme nemohli, byli jsme takoví ztuhlí.
A teď se chci zeptat já: Když shořel Ovčín, zachovala se původní socha beránka. Ovčín byl takové duchovní místo Hradištka. Nedala by se na to místo postavit socha beránka jako připomínka Ovčína?
Rozhovor s Hanou Purkrábkovou vedla Lucie Hašková
Hana Purkrábková se narodila 19. srpna 1936 v Táboře, Karel Pauzer o necelé čtyři měsíce později v Praze. Oba absolvovali Vysokou školu umělecko-průmyslovou v ateliéru profesora Jana Kavana.
Hana Purkrábková je významnou osobností v oblasti české figurativní plastiky. Zobrazuje člověka tak, jak by si to on sám nejspíš nepřál. Ve chvílích, kdy má pocit, že je nepozorován, kdy se přestává kontrolovat a na povrch vyplouvají jeho neřesti a nedostatky. Tváře objektů jsou anonymní, odráží se v nich různé povahové vlastnosti, zamyšlenost nebo soustředění při nějaké činnosti (např. při jídle). Jejich stvořitelka je však nechce zesměšnit, zobrazuje je s laskavostí a pochopením.
Uspořádala řadu výstav doma i v zahraničí, např. v Praze, Bechyni, v USA či v Belgii, společnou výstavu s Karlem Pauzerem např. na hradě Sovinec, v Moravské galerii Brno nebo v Galerii Synagoga Hranice.
Její dílo je zastoupeno v soukromých i veřejných sbírkách v České republice i v zahraničí (Národní galerie-Zbraslav, Umělecko-průmyslové muzeum-Praha, Moravská galerie-Brno a další).
Dílo Karla Pauzera je v našem současném sochařském umění zcela mimořádné a originální. Zobrazuje svět zvířat, který neodpovídá konvenčnímu pohledu. Hybridní zvířecí tvary se podobají jakýmsi skřetům, jejichž stavba těla je detailně obnažená a naturalisticky syrová. Zpodobená zvířata nám nedovolí kochat se jejich krásou, ale donutí nás přemýšlet o jejich hlubší podstatě.
Citace: Hašková, Lucie. Tajemství brunšovského chudobince. Zpravodaj, 2009, podzim, s. 8-9. Hradištko: Obecní úřad.
Zdroj: http://hradistko.cz/wp-content/uploads/2016/11/Zpravodaj2009podzim.pdf