ZE VZPOMÍNEK PAMĚTNÍKA…
Text: Jiří Zíka
Přečtení posledního Zpravodaje mne vedlo k tomu, abych i já přišel se „svou troškou do mlýna“, pokud jde o vzpomínky na dobu, kdy území naší obce bylo vojenským výcvikovým prostorem.
V roce 1990 zasáhly naše území, ale i sousední Německo silné větrné polomy. Já v té době pracoval jako vedoucí polesí Sloup a protože bylo krátce po otevření hranic, přišli za mnou dělníci-dřevaři, že by chtěli jet pracovat do Německa. Podařilo se mi zařídit práci v polesí městských lesů Niederntall. Po vyřízení veškerých povolení jsme vyjeli do Německa v sestavě – já a čtyři dřevaři, z nichž jeden byl lesník. Pocit při překročení hranice tentokráte bez ostnatých drátů, samopalníků a zbytečné buzerace, byl už sám o sobě zážitkem.
Ten, který sloužil na Hradištku
Jako každá kalamita, byla i tato zlá, oceňoval jsem dobrou organizaci práce a způsob ošetření vytěženého dřeva. Údolí podobné naší Kocábě obsahovalo neuvěřitelné množství skládek smrkového dřeva. Vedoucí polesí Niedernhall byl s naší prací maximálně spokojen a jednou mi nabídl, abych jel místo něj na výstavu „Interforst München“. S jeho souhlasem jsem vzal s sebou ještě jednoho z dřevařů, který byl povoláním lesník. Tak se dva čeští lesníci v uniformách Československých státních lesů octli v německém autobuse, který jel do Mnichova. Bavili jsme se spolu česky, načež pán na sedadle před námi se otočil a ptal se, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Československa, pravil: „Tam jsem byl na vojně, Hradisko bei Sasovic“. Začal jsem si s pánem povídat a dověděl jsem se, že němečtí vojáci absolvovali na Hradištku tříměsíční kurz před odjezdem na frontu. Říkal, že tam měli mnoho hladu a že ve Štěchovicích kupovali chleba. Snažil jsem se zjistit, zda neví, kdo bydlel v našem domě, což nevěděl, ale pomocí kreslení jsem mu vysvětlil, kde to je. Řekl nám, že dvakrát týdně tam pochodovali k převzetí koní k jezdeckému výcviku. U nás prý asi bydlel nějaký vyšší důstojník, ale jejich „Oberst“ byl s nimi v kasárnách. Neodpustil jsem si říci, že nad Hradištkem byl koncentrační tábor. Odpověď byla, že tam byl zajatecký tábor, že oni byli mladí kluci a že je to nezajímalo. Rozmlouvající byl starší holohlavý obtloustlý pán a daroval nám mapu Mnichova a průvodce městem. Byl velice srdečný a vstřícný a já jsem si ho jako esesáka vůbec neuměl představit.
Vzpomínky na válečná léta
Tato příhoda vyvolala mé vzpomínky na klukovská léta, kdy jsme prolézali objekty po německé armádě. Pod dnešním filmovým archivem, což byly dílny s mnoha stroji a kovářskou výhní, bylo asi osm dřevěných baráků, mezi nimi jeden zděný, nedokončený. Baráky byly dřevěné ubikace pro mužstvo, stěny byly z dvou vrstev palubek, mezi nimiž byla thérová lepenka. Pamatuji si, že na střechách byly drny a ze střech byly nataženy dráty, v nichž ležely šikmo opřené smrčky, to vše k maskování proti letadlům. V každém baráku byl zaveden vodovod a elektřina, před každým barákem byl zděný suchý záchod pro mužstvo. Stranou směrem k Vltavě byla stáj pro koně zbudovaná ze stejných materiálů jako baráky. Nepamatuji si, pro kolik koní stáj byla, ale byla to stáj, o které mluvil náš spolucestující v autobuse. Také si pamatuji, že v barácích byly dřevěné palandy nad sebou a na čele měla každá znak SS. Protože po německých vojácích byli v barácích vojáci Svobodovy armády, některé kavalce byly olepeny svatými obrázky, které zřejmě, když válka skončila, vojáci už nepotřebovali.
Když přišli osvoboditelé
Sovětská armáda německé baráky zřejmě nepoužívala, z toho, co vím, i z míst mého působení u státních lesů, velení s nějakou skupinou vojáků bylo ve zděných domech, ale mužstvo si dělalo v lese takzvanou „geněralskaju ulicu“. Ta byla vysypána pískem a podle ní byly řady zemljanek. Setkal jsem se s tím jak na Hradištku, tak na katastrálním území obce Hvozdnice. Byla to nepochybně dobrá metoda pro ukrytí vojáků před letadly. Náš dům ruští vojáci (bohužel) užívali. Zatímco jsme je po skončení války všude vítali s obrovským nadšením, Hradištko bylo územím, které považovali za „germanske“ a podle toho se tu chovali. Pamatuji si dobře, jak na bryčce tažené koňmi přivezli pokácenou třešeň obalenou třešněmi a vojáci je na zemi trhali. Když otec řekl ruskému vojákovi, že je škoda kácet ovocné stromy, voják se hlasitě rozesmál. Asi zažil mnohem horší věci.
Jedna armáda za druhou
Po sovětské armádě přišla Svobodova armáda. I tito vojáci bydleli v našem domě a v ubikacích po Němcích. Potom přišla na Hradištko nová československá armáda, která bydlela v objektu zámku a ubikace se v této době začaly bourat. Takže se na Hradištku vystřídaly čtyři armády. Potom jsem zažil ještě vojska Vnitřní stráže, která hledala štěchovický poklad. Bylo to v roce 1953, když jsem dělal hajného na lesnickém území Medník, ale to je zase jiná kapitola.
Citace: Zíka, Jiří. Ze vzpomínek pamětníka. Zpravodaj, 2012, podzim, s. 17. Hradištko: Obecní úřad.
Zdroj: http://hradistko.cz/wp-content/uploads/2016/11/Zpravodaj2012podzim-zima.pdf